Report z koncertu Serje Tankiana v Ostravě

Po dlouhých jedenácti letech zpěvák světoznámé skupiny System of a Down zavítal do naší republiky. V roce 1997 se ukázali SOAD v Praze jako předkapela skupiny Slayer, ale nikdo je tu tehdy ještě moc neznal. Zvrat přišel až po vydání jejich nejlepšího počinu Toxicity (2001). Nyní však mají pauzu a pracují na svých vlastních projektech.


Serj představil světu své sólové album Elect The Dead nahrané v jeho vlastním studiu Serjical Strike Records. A v rámci evropské tour zavítal 5. června 2008 i do Česka, konkrétně do ostravské ČEZ Arény.

Koncert měl začít v 19:00, ale kvůli opožděnému zvučení kapely Fair To Midland teprve něco málo po sedmé začali pouštět první již velmi rozvášněné fanoušky. Někteří z nich byli u arény už kolem poledne. Nemůžu s jistotou tvrdit kolik lidí přišlo na tento koncert, ale vzhledem ke zkušenostem z únorového vystoupení kapely KoRn, na kterém se sešlo něco přes sedm tisíc lidí, Serje Tankiana si chtěla (mnohdy poprvé) na živo prohlédnout přibližně pětitisícová návštěva (vzhledem k tomu, že horní tribuny po stranách byly uzavřené oponou).

Hala se pozvolna plnila a já našel své místo v 6. řadě uprostřed pod podiem. Osvětlení bylo ozkoušeno a mohli jsme se těšit na nástup kapely Fair To Midland (http://www.myspace.com/fairtomidland). Tato texaská banda ve složení zpěv, kytara, basa, klávesy a bicí, je velice zajímavou a nadějnou kapelou na poli rock metalové scény. Pod křídla si je vzal sám Serj ve svém labelu Serjical Strike Records.

Několik minut po osmé se zhaslo, a to byl jasný signál, aby obecenstvo přivítalo pět (pro mnohé neznámých) muzikantů. Jak už to tak bývá, předkapely se netěší moc velkým úspěchům, i když by si ho zasloužili, nicméně diváci kapelu odměňovali vydatným potleskem na konci každé písně. Fanouškům se pořádně rozproudila krev v žilách až při poslední ze šestice skladeb. Byla to skladba Dance of the Manatee z jejich nejnovějšího cd Fables From a Mayfly. Nazvučení bylo dobré, takže ono hodinové zdržení před halou alespoň stálo za to.

Velice autentický byl projev zpěváka s charakteristickými velmi vysokými tóny v refrénech, které zvládal bravurně. Pokud zrovna nezpíval a hrála se některá tvrdší pasáž, zběsile pobíhal po pódiu s velice specifickými otočkami lehce šíleného nádechu. Těm, co neměli to štěstí živě, doporučuji zhlédnout nějaké video na youtube. Baskytaristu jsem nezpozoroval při moc velké aktivitě, zato kytarista kolem sebe potřeboval dost prostoru. Všichni odvedli výborné výkony a neodhalil jsem žádné zaváhání. Jejich sehranost byla znát. Nicméně přibližně po půl hodině přišel konec a pódium se začalo připravovat pro hlavní hvězdu večera.

Zvučení mikrofonů, nástrojů a malé „zpestření“ v podobě „lovu“ ochranky na jednoho až přehnaně aktivního fanouška pod vlivem, prodírajícího se davem dopředu. Velmi mě překvapila početná návštěva starších párů (cca 40-55 let) a ještě více jejich odvaha koupit si lístek pod pódium. Já sám jsem měl obavy z přílišné vášnivosti publika, jelikož jsem doprovázel dvě křehké dívčiny, které jsem byl odhodlán chránit. Jak jsem však později zjistil, nebylo to potřeba.

Přibližně v půl 10 se vše rozjasnilo a hned zase pohaslo, což naznačovalo nejen příchod Serje, ale také mírnou zmatenost osvětlovače, která se lehce projevila i později v průběhu koncertu. Tmu proaly ovace a za chvíli již na pódium nastupovalo pět černě oděných mužů z doprovodné kapely FCC, s černými cylindry. Chopili se nástrojů a úvodem koncertu se nesla melodie pro mě neznámé skladby. To už však přitančil i Serj a s ohromnými ovacemi publika zazpíval tuto píseň, která se nesla ve velmi poklidném duchu. Po této úvodní skladbě Serj s úsměvem na rtech odstartoval song Empty Walls. Všichni v mém dohledu skákali a zpívali, až na ony postarší páry. Naštěstí pro ně (a vlastně pro všechny) se celý koncert obešel bez klasických kotlů a narážejících těl. Tím pádem se mohl každý více soustředit na pódium, kde hlavním středem pozornosti nebyl nikdo jiný než Serj Tankian. Další písní bylo Feed Us a Lie, Lie, Lie. Bylo vidět nadšení celé sestavy na pódiu. Serj několikrát děkoval a v úklonu smekal svůj oblíbený bílý cylindr. Nálada koncertu byla velice veselá, uvolněná a zábavná. Zajímalo mě, jestli bude Serj schopen zazpívat bezchybně veškeré vokální polohy, které si na své cd vymyslel. Výsledek mě neskutečně ohromil, Serj vše zvládl s přehledem. Je vidět, že je ve skvělé formě. Zabodoval také, když vzal do rukou kytaru a s věnováním všem dívkám v hale i v české Republice zahrál song Saving Us po němž následovala píseň Baby. Jako správný klávesista nemohl vynechat skladbu Elect The Dead. K ozvláštnění celé atmosféry přispěli hlasové syntetizátory a další elektronické vychytávky, které měl Serj přichystané uprostřed pódia a velmi kreativně je v průběhu koncertu používal. Také krátké jazzové intro před písní Sky Is Over bylo velmi osvěžující. Z reakcí publika soudím, že právě tento track je velmi oblíbený. Serj svými tanečními kreacemi potvrdil svou pohybovou a bavičskou zdatnost. Jeho typické grimasy obličeje celou dobu rozveselovaly dav pod pódiem, který se odvděčil několikrát spontánním tleskáním nad hlavou do rytmu skladeb.

Serjovy politické názory si našly také své místo. Nejprve poukazoval na vztah naší republiky s USA, čímž narážel na problém radaru. Následně kritizoval fungování demokracie a podněcoval k boji za opravdovou demokracii. Nejostřejší kritika neminula ani prezidenta USA Bushe. Všimnul jsem si pár chybek, nebo spíše zajímavých míst, v souhře Serje a FCC, které ovšem přešli všichni s úsměvem – baskytarista například zapomněl podpořit Serje ve zpěvu; Serj mu následně zdůrazňoval místo ve zpěvové lince, ve kterém nejspíše pletl text; bubeník začal odklepávat paličkami o takt dříve než měl a tak zbývající mezeru vyplnil vkusně „šimráním“ hi-hat činelu. Všechno tohle bylo k dobru, protože vystoupení nepůsobilo strojovým dojmem, ale spíše velice uvolněně. Před koncem vystoupení mě překvapil nepříliš výrazný kytarista na pravé straně podia, který obratně dal kytaru za hlavu a několik chvil takto odehrál.

Pětitisícový dav si vytleskal přídavek, který stál za to, jelikož následovala palba v podobě songu The Unthinking Majority. Tento track tak uzavřel kompletně odehrané album Elect The Dead. Na úplný závěr přišel cover od skupiny Dead Kennedys – Holiday in Cambodia, který se nesl v rychlém punkovém rytmu, což rozvášnilo některé napravo i nalevo stojící k vytvoření menších kotlů.

Tak skončil tento tolik očekávaný koncert, jež byl pro mě skvělým zážitkem a bez jediného zklamání mi dal vše, co jsem od něj očekával. Když jsem pak mizel do jednoho z Ostravských barů, vzpomínal jsem na tu početnou skupinu známých, kteří z nejrůznějších důvodů nejeli. Mají však možnost nápravy a to již 24. června 2010 v Praze.

Setlist koncertu:

SOUNDS OF WAR
EMPTY WALLS
FEED US
LIE LIE LIE
SAVING US
BABY
SKI IS OVER
PRAISE THE LORD AND PASS THE AMUNITION
MONEY
ELECT THE DEAD
HONKING ANTELOPE
BEETHOVEN'S CUNT

přídavek:
THE UNTHINKING MAJORITY
HOLIDAY IN CAMBODIA

Hodnocení: 5/5

Koyaanisqatsi

Tento lyrický dokument mě zaujal již názvem, od kterého jsem nevěděl, co očekávat. Ovšem jelikož z části znám skladatele Philipa Glasse na tento lyrický dokument jsem se těšil. A rozhodně nezklamal. Neskutečně strhující podívaná mě zaujala již na první pohled a až do konce jsem nebyl téměř schopen odtrhnout oči. Snímek mi v hlavě evokoval neustále pocity, čeho že se to autor dotýká. Pokusím se vám zprostředkovat to, co mě při zamyšlení nad tímto filmem napadalo.

Byla to evoluce přírody, nádherně zobrazená přírodními scenériemi. Osobně mám velice rád pohled na přírodní krajinu a tak jsem se díval se zalíbením. Nicméně hudba spolu se záběry hrubě zhutněla a přešla do přímého opaku. Destrukce lidstva lidstvem samým, obludné stroje hyzdící překrásná místa přírody, znásilňující celé okolí. Lidé, kteří naivně odpočívají, či dokonce obdivují toto monstrózní industrium. Spěch milionové populace, která se každodenně žene spletitostmi cest. Jakoby nikdo nevěděl kam jde, a přitom všichni jdou vstříc svému zániku. Zániku, který možná najde zalíbení v nechutnosti válečné mašinérie, jež s lehkostí, ladností a rychlostí šíří smrt.
Další zlomový moment následuje při pohledu na velkoměsto.Tak klidné a přitom tak plné hluku. Mrakodrapy a panelové domy nacpané k prasknutí a přitom tak chladné a netečné. Budovy bortící se, v jejich poločasu rozpadu, pod tíhou doby, která určuje. Život mezi tím vším, naprostý organizovaný chaos mraveniště bytí, kde nikdo nezná nikoho a tak osaměle bloudí davem, jdoucí krok za krokem za svým osudem. Následuje temnota noci, která složená ze světel, tvoří obrazce a energetické pulzující žíly, přivádějící život, i když před ním utíkají. Nadějný úsvit nového dne, avšak zase je vše zpět. Masová produkce čehokoli a lidé ubíjeni po stovkách svou prací. Závody s časem, kdo dříve přijde, prohrává. Agonie zábavního průmyslu, technika vládnoucí všem, kteří ji obskakují kvůli každodennímu soustu.

Nedočkavost, krutost lidstva, dětská nevinnost a smířenost starých. Toto jsou hlavní témata snímku Koyaanisqatsi. Jako na závodní dráze směřujeme ke smrti. Rozhlížíme se v nesnázi, jak z toho ven. Všichni to vidíme v zrcadlech lidských výtvorů a tak bezmocně a marně hledáme cestu pryč z tohoto světa do vesmíru...pak padáme do prázdna. Osud světa, po kterém zbude jen pár čmáranců na zdi jeskyně. Toto vše nádherně a precizně podbarveno hudbou, která svou dramatičností a jasností loudí pocity nastíněné v mém krátkém kritickém eseji o tomto dokumentu.

Hodnocení: 5/5

Flash the Readies – Circles: Recenze hudebního EP

Mladá olomoucká kapela Flash the Readies natočila toto EP ve složení Tom „Vali“ – zpěv/kytara, Mara – basa a Tom „Kopec“ – bicí. Zařadila do škatulky indie alternative pop rock a dnes se podíváme na jejich EP, které nese název Circles.

Skupina na své cestě utrpěla jednu ztrátu. Z časových důvodů je opustil baskytarista Radim. Nicméně se nevzdali, druhý kytarista se chopil basy a ve třech jedou dál. Výsledkem je toto nové EP, které nahráli ve studiu Bomb Jack v Hranicích na Moravě. Placka, která je volně ke stažení i poslechu na stránkách kapely (http://www.flashthereadies.com), obsahuje tři songy. Jsou jimi This Boy, Circles a poslední Shipwrecked. Na první poslech má kvalitnější zvuk než předchozí nahrávka. Zpěvu je přidáno trochu echa a kapela tak dosáhla pěkné prostorovosti. Zvuk je také jasnější a ne tak zatlačený do pozadí.

Kvůli ztrátě rytmické kytary však musela přijít ještě jedna ztráta. Skupina byla nucena při skládání písní oželet kytarová sóla, které při živých koncertech ve třech ztrácí smysl. A tuto ztrátu skupina kompenzuje mnohem větší energií, která přímo sálá z jejich kytarového projevu. Kytarové riffy a melodie jsou jednoduché, přímé a odlehčené, tak jak bývá u indie-rockových kapel zvykem. Po prvních tónech skladby This Boy mi naskočila podobnost s jedním seriálovým soundtrackem. Konkrétně to byl seriál O.C.California a tak když v refrénu zaznělo „From California, California...“ nemohl jsem se ubránit myšlence, že je tento song ovlivněn právě příběhem jednoho z hlavních hrdinů tohoto seriálu. Nicméně Flash the Readies by se opravdu hodili na soundtrack k O.C. jelikož jsou tam velice podobně stavěné, stejně energicky nabité skladby od skupin jako jsou například irští The Thrills, švédští The Perishers, kalifornští Phantom Planet, Nine Black Alps z Manchasteru nebo asi nejznámější z tohoto výčtu kapel – australští The Vines. První dvě skladby jsou plné chytlavých kytarových melodií. Baskytarista má v písních také svoje místo a tak krom klasického podkladu občas vyběhne po pražcích k vyšším tónům, což hudbě FtR velice prospívá. Dobrá souhra bicích je samozřejmostí. Třetí skladba je o poznání pomalejší a baladičtější a objevuje se v ní i piáno.

Vzhled EP, laděný do odstínů hnědé a posetý bílým písmem, je taktéž povedený. Vnější cover mě zaujal svou různorodostí, která se ovšem striktně drží v kruzích, jak již název nahrávky napovídá. Na pozadí vnitřní strany najdeme další kruhy, tentokrát poseté textem skladby Circles a na popředí samozřejmě informace o kapele a poděkování.

Co se týká textové stránky skladeb, jak jsem již psal výše, první z nich je textově jasný, o životě jednoho chlapce z Kalifornie. U písně Circles tohle však neplatí. Význam samotného textu zná asi jen sám autor, ale zdá se mi naplněný rebelstvím mládí a věcmi s tím spojenými. Song Shipwrecked je o naději a pomoci. Všechny texty jsou velice dobře postaveny a dostatečně bohaté, což oceňuji. Když přehlédnu občasné gramatické chyby anglického textu, dobrá práce.

Musím bohužel přejít také k jedné nepříjemnější věci, kterou je zpěv. Ten totiž oplývá průměrností a zní nemastně neslaně. To bohužel drží skladby Flash the Readies trochu u země. Nicméně myslím, že Flash the Readies ví kdo jsou, nejsou to excelentní zpěváci, virtuózové svých nástrojů, ale baví je to co dělají, jsou nadevše rádi, když to baví i fanoušky pod pódiem a tohohle všeho můžou s písněmi z tohoto EP dosáhnout. Jejich písně jsou živé, hravé i sentimentální, a i když nepřinášejí nic nového, v jejich hudební škatulce jim náleží nadprůměrné hodnocení.

Hodnocení: 3/5

Mazací hlava

Není film jako film. Tohle stoprocentně platí o prvotině amerického režiséra Davida Lynche. Snímek, který spatřil světlo světa v roce 1977, byl většinou lidí nepochopen, mnoha lidmi zavrhován a jen některými jedinci milován. Troufám si však říci, že nikdo z těch, co tento černobílý film zhlédli, byť třeba tisíckrát, nepochopili, co tím chtěl autor sdělit. Vím také, že ani já nejsem výjimkou. Což mi ovšem nebrání, podělit se s vámi o můj názor na tohle postmoderní dílo.

Film se odehrává ve vysoce industrializované části nějakého neznámého města. Toto prostředí působí značně depresivně, což je podtrženo až nesmyslně dlouhými scénami s tak běžnými úkony, jako je například jízda výtahem. Vzbuzuje to jakýsi vnitřní neklid v divákovi, pocit, že musí něco přijít. A ono nic nepřichází. Takovými scénami je protkán takřka celý film. Je však navíc hutně doplněn bizarními industriálními zvuky, ruchy a šumy, které si režisér Lynch sám stvořil. Některé z nich by se dali zařadit i mezi hororové. Toto vše tvoří ve filmu jakési linoucí se napětí.

Ačkoliv je příběh filmu dosti nevybíravě potlačen prodlužováním scén a náhlými výlevy fantazie hlavního hrdiny Henryho Spencera, stojí za to si o něm něco říct. V kostce jde o návštěvu hlavního hrdiny u rodičů své přítelkyně a následné společné soužití po porodu jejich potomka. Toto dění je protkané geniálními dialogy, které jsou opravdu svátkem a když už na ně přijde řada, jsou strohé, mnohdy s notnou dávkou absurdity, ale přesto vše říkající a z určitého pohledu i dosti realistické, když se někdy zamyslíme o jakých věcech a jakým stylem s ostatními hovoříme. Taktéž nás potká nespočet šílených situací, jako například náhlé fyzické záchvaty některých aktérů, při kterých máme pocit, že jsme museli přehlédnout něco důležitého. Tak to ovšem není, režisér David Lynch si jen hraje s naší fantazií a zažitým stylem filmů, ve kterých máte vždy vodítko, proč se určitá věc děje.

Ve filmu se také párkrát objeví tak zvaná „dáma z radiátoru“ která v jedné ze scén zazpívá píseň In Heaven Everything Is Fine, která je úžasná svou jednoduchostí a kompozičním talentem autora.

Film je plný fantasmagorických představ a po vygradování příběhu jsem měl pocit, že se ještě něco musí stát, že to nemůže být konec. Konec to však byl. Neměl jsem v úmyslu vám v této recenzi vše prozradit, pouze jsem vás chtěl navnadit ke shlédnutí tohoto kultovního snímku.

Hra stínů, vyděšené nechápavé pohledy hlavního hrdiny a absurdní chování všech postav ve snímku vyvolává otázku...Proč? Odpověď není snadná. Přikláním se k názoru, že během dlouhých šesti let, po které byl snímek natáčen, se snažil David Lynch vtěsnat do tohoto filmu své osobní pocity a reflexe ze situací, kterými si sám prošel. Toto je pouze jejich mistrné ztvárnění.

Hodnocení: 5/5

Temný rytíř – Víc než jen Batman

Snímek z dílny režiséra Christophera Nolana se stal fenoménem, zdálo by se podle oslavných chorálů na webu česko-Slovenské filmové databáze. Na webu Internet Movie Database byl dokonce několik týdnů po premiéře katapultován hlasy diváků na první místo TOP 250 filmů všech dob.

Abych byl upřímný, nemám rád akční filmy. Jednou za čas se na nějaký podívám, ale spíše mě pobaví a ocením jeho nenáročnost po dlouhém dni. Nesmrtelní hrdinové se prohánějí ulicemi, hektolitry krve se řinou z ran jejich nepřátel, a i když je to většinou „dřina“, dobro stejně zvítězí a všichni budou šastní až do smrti (nebo minimálně do natočení pokračování)... Tak co je TO, co tolik lidí okouzlilo na novém Batmanovi? Skvělé filmové triky? Těžko...takových filmů již bylo, ale nikdy neměly takový ohlas... musí za tím být něco víc.

Když Temný rytíř začal, byla to ta pohádka o bitvě dobra se zlem. Pociťoval jsem v tom však ještě něco jiného. Něco víc. I když ve filmu zemřelo mnoho lidí. I když mi bylo jasné, že to NĚJAK dobře dopadnout musí...někdy uprostřed filmu jsem se probral k vědomí a přiznal si, že mě nový Batman dostal a hned na to jsem byl vtažen opět do děje.

Nešlo jen o záchranu lidí, ale o lidi samotné. O naši psychiku, která byla v průběhu filmu více a více odhalovaná, až skončila téměř nahá. Šlo o rozdíl, co je správné a co je potřebné. Dobře byla ukázána psychologie davu, i další sociologické problémy. Tvůrci šli velice do hloubky a to je ta věc, která strhává davy. Akční stránka je posunuta do zcela jiné pozice než tomu bývá obvyklé. Krve se totiž v tomto filmu rozhodně nenabažíte. Nepamatuji si ani jedno místo, které by detailně ukazovalo smrt kohokoli, což oceňuji. Na druhou stranu však kamera a střih ruku v ruce s režií dokázali navodit atmosféru a moment smrti tak, že jednoduše nepotřebovala být dávána na odiv.

Perfektní masky, plno nečekaných situací a zvratů, bohaté a časté dialogy, zvuky podbarvující důležité momenty filmu i napínavý, temný soundtrack dělají film tak zajímavým. Téměř není co tvůrcům vytknout. Výkony herců to rozhodně nebudou, neboť všichni odvedli maximum. Nejvíce bych pak smekl před uměním zemřelého Heatha Ledgera, který v roli Jokera předvádí neskutečnou mentálně narušenou stvůru. Zejména způsob jeho mluvy a gest je natolik šílený, že dává vyniknout kompletně charakteru narušeného jedince, kterým Joker bezesporu je. Vše bylo opravdu silně podpořeno jeho líčením, které jsem vyzvedl již výše. Předchozího Jokera ztvárnil ve snímku Batman (1989) Jack Nicholson, ovšem jeho líčení nedosahovalo ani zdaleka šílenosti a obludnosti nového Jokera, byla to prostě jiná doba.

Ve filmu se toho děje v určitých momentech paralelně mnoho, což divákovi nedovolí spustit oči z plátna a dává pocit plnosti z tohoto snímku. Navíc i v klidných scénách si nemůže být člověk jistý, jestli nenastane něco neočekávaného. Samozřejmě nechybělo několik vtipných momentů, spousta výbuchů, filmových efektů a triků, z nichž bych vyzvedl hlavně proměnu jednoho z hlavních hrdinů.

Při Batmanovi jsem absolutně ztratil pojem o čase a vůbec by mi nevadilo sedět v kině o půl hodiny déle, ovšem stopáž byla „klasických“ 152 minut. Na filmech mám rád hlavně to, když ve mně zanechají pocity. Po shlédnutí Temného rytíře jsem s přáteli nebyl schopný diskutovat na téma „tak jak se ti to líbilo“... neměl jsem slov. Možná proto, že jsem nevěděl co říci, kvůli zamyšlenosti z konce a možná proto, že nebylo nutné nic říkat, když jsme to všichni věděli...

Hodnocení: 5/5

recenze: FINAL FICTION – LULLABY

Dva roky od vydání předešlé desky a co vše se neudálo. První účinkování na velkém festivalu, ocenění za nejlepší live vystoupení, vítězství ve dvou hudebních soutěžích v jednom dni. Zdá se, že Final Fiction (původem z Břeclavi) vzali osud kapely za správný konec. O tom svědčí také kvality nejnovějšího počinu – EP s názvem „Lullaby“.

EP bylo nahráno v červenci 2009 ve studiu Šopa na jižní Moravě a obsahuje pět skladeb v celkové délce téměř 22 minut. CD nahráli Final Fiction ve složení: Freya – zpěv; Synapse5 – kytara; Cloudy – basa; Dworis – bicí. Na postu baskytaristy vidíme jiné jméno než na poslední nahrávce a ani toto jméno již není aktuální. Final Fiction mají s postem baskytaristy neustálé problémy. Za poslední dva roky proběhly na tomto postu čtyři změny, z nichž poslední basák říkající si „EPS“ vypadá dostatečně nadějně pro setrvání v kapele na dlouhou dobu.

Vraťme se však k cd Lullaby. Po zvukové stránce udělali Final Fiction opět krok kupředu, cd má živý, hutný a čistý zvuk. Ke každému songu je navíc připojen jakýsi úvod a závěr, což je taktéž novinkou ve studiové tvorbě Final Fiction. Ať už se jedná o zvuky bouře, přelaďování rádia či řeči neznámého mluvčího, skladby vložené do těchto mantinelů působí mnohem profesionálněji. Možná je jen škoda, že skladby působí spíše samostatně, než jako jeden celek. Nicméně jedná se o EP, jsem si jistý, že až Final Fiction vydají plnohodnotné cd, bude koncepce mnohem propracovanější.
Na Lullaby může člověk nalézt paralely s posledním cd From The Fairy Tale, ovšem Final Fiction stále přitvrzují a do hudby se promítají větší zkušenosti kapely. Písně jsou dravější, temnější a rytmicky složitější. Stylově se chvílemi blíží k Deftones.

EP začíná songem Trace, jehož intro je částí intra používaného kapelou při začátcích koncertů. V tomto tracku se střídá hutná temná sloka s hitovým refrénem. Co se druhé skladby s názvem Suffocated týče, v textu lze nalézt malou tématickou paralelu k předchozí desce, když se zde zpívá „But I don´t believe in fakes or in fairy tales it´s a flam“. Dost možná je to proto, že Suffocated byla složena jako první po vydání alba From The Fairy Tale. Skladba je v refrénech tvrdá, ve slokách je odlehčená až hravá. Třetí song Squib vyniká skvělým rytmem bicích, je nejtvrdším songem celého EP a Freya si opravdu do sytosti užívá střídání řevu s melodickým zpěvem. Sloky ve čtvrté skladbě You vynikají taneční rytmikou, zato poslední song Millions se především ve druhé polovině skladby dostává do baladických končin.

Celkově hudební posun Final Fiction hodnotím velice pozitivně. Navíc EP „Lullaby“ je od prosince zpřístupněno celé ke stažení zdarma. Což je skvělou možností jak skupinu poznat blíže. Krom toho dostanete možnost přes léto Final Fiction vidět na předních českých festivalech jako Rock For People, Masters of Rock nebo Music Shock.

Hodnocení: 4,5/5